Historie vztahu člověka se psem
Vznik tohoto vztahu sahá hluboko do minulosti, a tak je pes zvířetem, kterého člověk dobře zná. Příkladem této skutečnosti je citát Saunderse (in Galajdová, 1999, s. 13), který tento fakt potvrzuje: „Není snad zvířete, které bychom znali lépe než psa, které bychom více milovali a kterému bychom více důvěřovali… Léčebné účinky života se psem nejsou objevem moderní psychologie, lidé je znají již tisíce let“. Tento citát se stal pro mnoho canisterapeutických center určitým mottem, které mají na svých webových stránkách uveřejněné.
Pes je prokazatelně prvním domestikovaným zvířecím druhem. Příhodné podmínky pro navázání bližších vztahů mezi člověkem a zvířaty, tedy pro domestikaci, s největší pravděpodobností nastaly v období, kdy se naši předkové doby ledové – přestali živit toliko lovem a začali se věnovat rovněž sběru (Woloyová, 2005).
Domestikační proces většinou začíná ochočením zvířete. Ochočení divokého zvířete ještě ale zdaleka není domestikací. Ochočený vlk se nestane domácím psem a zdivočelý pes se nestane opět vlkem. Ochočení je jev týkající se jedince, kdežto domestikace je proces měnící celou populaci (Mikulica, 1992, str. 31).
Zdomácnění psovitých šelem neprobíhalo na jednom místě, jak o tom svědčí kosterní nálezy z celého světa. Těžiště domestikace psů bylo převážně v jižní a jihozápadní Asii zhruba před 10 000 – 15 000 roky (Kňákal, Trojan, 1990, str. 5).
Existuje několik teorií důvodu domestikace psa. Mě osobně je nejblíže ta, kde důvodem domestikace zdaleka nebyla pouze vzájemná prospěšnost nebo tušený zisk. I když užitečné vlastnosti psů, jako je schopnost lovit, ochrana teritoria štěkáním a odklízení odpadků, mohly vztahy mezi psy a lidmi posilovat, nebyly pro jejich vznik asi podstatné. Klíčem k tomuto svazku je podle názoru Woloyové (2005, str. 21, 22): ,,lidská potřeba obsáhnout i jiný než lidský svět“.
Obrazy psa či sošky psích figur najdeme snad ve všech hrobkách. Nápadně mnoho jich je například v hrobě Tutanchamonově. O tom, že Egypťané měli psi skutečně rádi, svědčí mnoho zmínek v jejich celkem chudé literatuře. Pes tehdy nebyl jen domácím přítelem nebo loveckým pomocníkem, byl i předmětem úcty. Egypťané ho uctívali jako strážce podsvětí a průvodce do království smrti.
Cíleným chovem psů nejen pracovních, ale i společenských se zabývali Sumerové. Úctu ke psu převzali od Sumerů i jejich nástupci, Assyřané a Babyloňané.
Staří Řekové měli podle dochovaných zpráv kromě loveckých a válečných psů i psí mazlíčky. Nejoblíbenější, ale také nejdražší, byl maltézský pinč (Galajdová, 1999).
Postavení psa ve středověku bylo velmi významně ovlivněno náboženstvím. Raný středověk, doku se ještě mísilo pohanství s křesťanstvím, se chová ke psu naprosto odlišně od pozdního středověku, kde byl již patrný silný vliv katolicismu. Raný středověk chápe psa jako samozřejmou součást života a pes se vyskytuje na tvrzích raně feudální šlechty stejně jako v chalupách rolníků.
S postupujícím a sílícím vlivem katolické církve však dochází ke změně pohledu na psa. Snad byl úzký vztah ke psu nebo kočce až příliš jasnou připomínkou pohanství a tak byl pes, stejně jako jiná zvířata, prohlášen za tvora bez duše a podle Zjevení sv. Jana pes patří spolu s čarodějníky, smilníky, vražedníky a modláři, čili kacíři, k bytostem které nebudou přijaty do ráje, a proto není záhodno jim věnovat zvláštní pozornost.
Prostý člověk mohl chovat zvířata, tedy i psa, pouze jako tvory užitkové a dokonce byla stanovena maximální povolená výška chovaného psa a při jejím překročení byl pes odveden hajným. Bohatí a urození měli pochopitelně výjimku (Galajdová, 1999, s. 19).
Racionální osvícené myšlení Evropy konce 18. a v 19. století a oslabení vlivu církve s sebou přineslo i změnu náhledu na vlastnictví domácích zvířat. Jejich chov a především cílené šlechtění se stalo výrazem triumfu člověka nad přírodou, kterým se tak chápe role ,,stvořitele“. Křížením vzniká gejzír nových psích plemen, velkých i malých.
Přesto mnoho z minulých postojů přetrvávalo – vlastnictví domácích zvířecích společníků nižší třídou bylo považováno za nepřiměřený luxus, protože údajně za prvé postrádají potřebné morální kvality, aby byli schopni je zvládnout, za druhé nemají na jejich držení dostatek finančních prostředků, a za třetí je to zbytečně podporuje v zanedbávání jiných společenských povinností.
Na pozici ,,psychoterapeuta“ téměř každé rodiny si pes tedy musí ještě pár desítek let počkat. V armádě Napoleona Bonaparte však již dostává první humánní úkol: jako předzvěst dnešního psa – záchranáře – vyhledává na poli raněné vojáky, by jim mohla být včas poskytnuta pomoc.
V 70. letech poprvé popsal amerických psycholog Boris M. Levinson využití psa v dětské psychoterapii (Galajdová, 1999, s. 22, 23).