Canisterapie se uplatňuje zejména jako pomocná psychoterapeutická metoda při řešení různých situací, kdy jiné metody selhávají nebo je nelze použít. Například při navazování kontaktu s obtížně komunikujícími pacienty a při práci s autistickými dětmi, mentálně postiženými, smyslově postiženými nebo například jako socioterapie a psychoterapie tělesně postižených či jinak handicapovaných, jak uvádí Galajdová (1999, s. 25).
Metody canisterapie můžeme rozdělit na dvě části. Tou první je tzv. AAA, tedy Animal Assisted Activites. Tato metoda poskutuje příležitost pro motivační, výchovný, odpočinkový nebo terapeutický prospěch zaměřený na zvýšení kvality života klienta. Odehrává se v různých terapeutických prostředích a je vedena speciálně vyškoleným profesionálním odborníkem za účasti speciálně vybraných zvířat. Tato metoda se dále dělí na pasivní a interaktivní.
Pasivní metoda AAA je nejjednodušší a spočívá například v umístění akvária nebo klece s ptáčky do společenské místnosti či čekárny u lékaře. Role zvířat je v tomto případě pasivní, protože se o ně klient nestará, ale přesto přinášejí pozitivní efekt již pouhou svou přítomností.
Interaktivní typy AAA programů mohou být rezidentního typu, kde je zvíře v nějakém zařízení přítomno stále, nebo návštěvního typu. U rezidentního typu je potřeba pečlivá příprava a zvážení možnosti zařízení vzhledem k potřebám zvířete a u návštěvního typu jsou nutná pečlivě vybraná, povahově otestovaná a zdravá zvířata. Návštěvy zvířat se odehrávají vždy ve stejné místnosti na stejný čas a po omezenou dobu.
Druhou metodou je tzv. AAT, tedy Animal Assisted Therapy. Jedná se o cílenou intervenci, při které je zvíře nedílnou součástí terapeutického procesu. Je poskytována a vedena zdravotnickým profesionálem se speciálními odbornými znalostmi.
Hlavní rozdíl mezi oběma skupinami je, že zatímco výsledky AAA lze vyjádřit pouze v pojmech radosti, spokojenosti a štěstí, výsledky AAT jsou objektivně pozorovatelné a měřitelné (Galajdová, 1999).
Cenisterapie probíhá pod vedením canisterapeuta ve spolupráci se zaměstnanci zařízení. Může být skupinová nebo individuální podle potřeby. V obou případech probíhá vždy pod dohledem canisterapeuta a s jeho pomocí. V žádném případě nelze psa vypustit do skupiny dětí či babiček a dědečků a za hodinu, když je pes unavený, si ho vyzvednout a jít domů! Když pomineme to, že pes by neměl setrvávat v zařízení až do úplného vyčerpání, jelikož je pro něj canisterapie náročná a to zvláště při práci s tělesně nebo mentálně postiženými, tak mu nesmí být po celou dobu terapie záměrně ubližováno. Je tedy povinností canisterapeuta, aby děti usměrňoval. Pokud jsou tyto pravidla dodržována, psi navštěvují zařízení rádi a vyhledávají kontakt s dětmi a dospělými, aby si pohráli a pomazlili se.
Úskalí canisterapie spočívá především v situacích, kdy ji kvůli zdravotnímu stavu klienta není možno provádět. Jedná se zejména o alergie na alergen obsažený ve slinách, srsti, moči nebo epitelu psa.
Dalším důvodem úskalí canisterapie může být kynofobie, tedy chorobný strach ze psů. V tomto případě je možná canisterapie pouze se speciálním přístupem canisterapeuta.
Důvody pro nemožnost provádění canisterapie či stížení jejího průběhu nezůstávají pouze na člověku. I pes může být vystaven životním situacím, jež mu výkon canisterapie znemožní či stíží. Naprosto nepřípustné je nutit k terapii zvíře, které je nemocné, stresované nebo kontakt odmítá. Takové jednání je krajně nezodpovědné a zbytečně by mohlo vést při nevhodné reakci zvířete k emocionálnímu poškození nebo dokonce k přímému fyzickému poranění klienta a ke zničení všech dosažených terapeutických výsledků (Galajdová, 1999).
Při samotné realizaci canisterapie volí canisterapeut činnosti podle typu zařízení ve kterém se nachází a samozřejmě dle možností a přání klientů. Sama jsem mohla být přítomna u polohování, procvičování hrubé či jemné motoriky, relaxaci nebo ,,pouhého“ hraní klientů s canisterapeutickým psem. Ráda bych nyní uvedla základní informace o těchto činnostech. V canisterapii je polohování patrně nejznámější činností. Největší výsledky polohování se psy jsou vidět u tělesně postižených, kteří trpí svalovými křečemi nebo třesem. Stejného principu bylo ale s úspěchem využito u pacientů s nemocemi způsobující svalový třes, například u Parkinsonově choroby. Nejdůležitějším důvodem, proč dojde k uvolnění svalstva je patrně teplo. Pes má teplotu o jeden stupeň Celsia vyšší než člověk, což je pro klienty, kterým se určitá část těla špatně prokrvuje (např. mají stále studenou jednu polovinu těla), velice přínosné. Tito lidé mají většinou velice citlivou pokožku a na vyhřívací dečky nebo lahve reagují negativně. Pes, jakožto živá bytost, je v tomto procesu nenahraditelný. Pacient reaguje nejen na jeho teplo, ale také na rytmus jeho dechu a srdce. Všichni víme, že každé relaxační sezení začíná slovy: "Z hluboka se nadýchněte". Rytmus dechu je tedy nástrojem k uvolnění. Na canisterapii je krásné, že ke zklidnění a zpravidelnění dýchání dochází spontánně. Pacient se sám "naladí" podle psa, aniž bychom k tomu museli pacienta vést (tam, kde je velká komunikační bariéra by to ani nešlo). Zejména jsou-li pacienti nevidomí, jsou pro ně dalším stimulem dotek srsti, pro ně neobvyklý přirozený psí pach, dotek studeného a mokrého čenichu a naopak teplý, mokrý jazyk psa. V této kombinaci je pes opravdu jedinečný. Psa lze také přiložit podél necitlivé či nepohyblivé části těla tak, aby byl pacient motivován se k němu dostat a pohladit si ho. Přitom si pacient uvědomuje existenci této části těla a případně s ní je ochoten i cvičit nebo pohybovat dle instrukcí fyzioterapeuta. Odměnou je mu pak dosažení kontaktu se psem. Při polohování dochází k fyzickým zlepšením, která jsou viditelná a prokazatelná. Vědeckých studií je zatím nedostatek, ale důkazy jsou změřitelné - pacient natáhne spastickou ruku, narovná se, třes nebo křeč na určitou dobu ustanou atd.
Další z činností je procvičování hrubé a jemné motoriky. Pes, pokud působí jako dostatečný motivační prvek, motivuje uživatele k pohybu a díky interakci s ním procvičují pohybovou koordinaci a již zmíněnou hrubou a jemnou motoriku a získávají tak příjemné taktilní vjemy. Aby se psa mohli dotknout, pohladit ho, musí se za ním natáhnout nebo ho mohou česat. Psovi dále mohou uživatelé nasazovat obojek, připínat vodítko, házet míček či s ním jít na procházku. Velkou motivací pro práci na úrovni jemné motoriky je odměňování psů. Uživatel musí například rozšroubovat sklenici s pamlsky a pamlsek správně uchopit.
Co se týče komunikačních dovedností, tak se canisterapie věnuje zlepšení artikulace. Pes je zde opět skvělým motivačním prvkem. Uživatel velmi rychle přijde na to, že aby jej pes poslechl, je nutné si jeho jméno nejen zapamatovat, ale také jej správně vyslovit. Když uživatel ovládá správně jméno psa, má snahu naučit se i vyslovovat správně povely, které pes ovládá, aby mu je mohl zadat (Sociální péče, 3/2009, str.35, 36).
Poslední činností kterou bych ráda zmínila je relaxace se psy. Lze předpokládat, že i pacienti, kteří jinak nejeví zájem o relaxační sezení, by měli motivaci, pokud by jim byl společníkem pes. Ačkoliv polohování a relaxace se psy může vypadat podobně, u relaxace není nutně přítomen fyzioterapeut, který by s klientem manipuloval. Se zvýšenou opatrností lze tuto techniku využít i u klientů se sklony k agresivitě, přičemž je nutné klienty postupně navykat .